Československo bylo rájem organizovaných sběratelů. Vedle mineralogů, numismatiků nebo filatelistů, kteří svá alba považují za galerie nejmenších obrazů na světě, fungovala také početná a dobře organizovaná obec filumenistů. Předmětem zájmu „milovníků světla“ (což je doslovný překlad termínu „phillumeny“, který vymyslel jistý britský sběratel počátkem čtyřicátých let) jsou nálepky ze zápalkových krabiček. Sbíraly se sice už před druhou světovou válkou, ale teprve v padesátých letech se z filumenie se stala „ušlechtilá zábava, která nejen potěší, ale také poučí“.

Číst dál: Od propagandy k reklamě

V létě roku 1949 provedl Sovětský Svaz úspěšný test atomové bomby a stal se po Spojených státech druhou jadernou mocností. Pokud by tehdy došlo k válce mezi Východem a Západem, jednotky evropských členů NATO měly být štítem, který zastaví konvenční útok; USA pak měly udeřit na protivníka svým jaderným mečem. Jak by takový úder vypadal ̶ a jak se proti jeho hrozivé síle bránit ̶ ukazovaly četné brožurky civilní obrany. Společně s praktickými nácviky používání standardních i zcela improvizovaných ochranných pomůcek proti následkům atomové exploze vytvořily nad Československem mimořádně dusnou atmosféru. Slunce mohl i v pravé poledne zastínit oslnivý záblesk jaderného výbuchu.

Číst dál: Lehněte si patami k výbuchu a pevně zavřete oči

V roce 1949 vyšel v knihovničce Ministerstva zemědělství spisek autorského kolektivu Dr. Starý, Dr. Robek a Dr. Kac Mandelinka bramborová a ochranná opatření proti ní. Text věcně rozebíral příčiny náhlého přemnožení mandelinky, škody, které působí larvy i dospělí brouci, a především navrhoval organizovaný postup proti této zhoubě československých brambořišť. Autoři mimo jiné doporučovali důrazně, avšak zcela střízlivě, vychovávat školní mládež „k tomu, že pátrání po mandelince a sběr je povinností jich samých a každého z nás a že tuto práci nutno vykonat bez odměn“.

Číst dál: Bramborouci v Čechách

Upomínkový aršík, který vydali pražští filumenisté u příležitosti výstavy zápalkových nálepek v roce 1960, charakterizoval drobné grafiky jako "zrcadla života a světa". Metafora je to docela zdařilá… zápalkové nálepky padesátých let ‒ tak jako rovinná zrcadla ‒ odrážela jen to, k čemu byla nastavena. Nejsou to ani tak "střípky skutečnosti", jako spíš obraz určitého pedagogicko–politického programu. Následující reprodukce jsou reprezentativním výběrem toho, co zápalkové nálepky "zrcadlily" z československé reality po roce 1948.

Číst dál: Zrcátka života a světa

Kresby se signaturou Neprakta se půl století objevovaly na stránkách novin a časopisů, v knížkách i na televizních obrazovkách. Doprovázely rady manželským párům od doktora Plzáka nebo populární povídky a romány Miloslava Švandrlíka, který byl také libretistou komiksových seriálů a kreslených vtipů. Originály bývaly poměrně často k vidění v galeriích a výstavních síních, zatímco reprodukce visely nad ponky v továrních dílnách, na plechových dvířkách šatních skříněk i v kabinách nákladních aut. Zvláštní oblibě se těšily obrázky „prsatých nymf“, které Bohumil Hrabal označil za originální československé pin­‑up girls.

Číst dál: Neprakta 1949—1970

"Orientální motivy" dožívaly svou zlatou éru v době před první světovou válkou: kouřící turek měl své místo na vývěsních štítech c. k. trafik, stejně jako orientální otoman patřil k vybavení malířského ateliéru. V Československé republice začala sice obliba orientálních motivů pod náporem národních lipových ornamentů slábnout, ale reklamní grafika ještě ve dvacátých a třicátých letech těžila z bohatých ložisek představ o místech "plných romantiky, exotických bytostí, znepokojivých vzpomínek, přízračných krajin a pozoruhodných zážitků".[1] Některé "motivy z Orientu" doprovázely československé výrobky i v padesátých letech. Platí to především pro obaly čokolád a jiných cukrovinek, jejichž vzhled ovlivnil výrazný příklad malíře a reklamního výtvarníka Zdenka Rykra (1900―1940).

Číst dál: Sladký Orient

Každý, kdo chtěl bojovat za mír, mohl přiložit ruku k dílu. Také stálý spolupracovník Dikobrazu karikaturista Josef Molín (1912—1983) dělal, co dovedl nejlépe. Když koncem léta roku 1950 dostal za úkol nakreslit křest válečné lodi jménem Peace, nelenil a přinesl obrázek, jenž prostě a jasně ilustroval pokrytectví amerických imperialistů, kteří své kořistnické cíle maskují altruistickými hesly.

Číst dál: Práce bylo tenkrát dost pro všechny

Politickou kontrolu a plánování v podstatě veškeré publikační činnosti umožnily státnímu aparátu legislativní změny z konce 40. let. Regulace spotřeby papíru se už v dubnu 1948 stala záležitostí ministerstva informací.[1] Nedostatkem surovin bylo pak možné vysvětlovat politicky motivované zákazy vydávání „závadných“ knih a časopisů.

Číst dál: Pro malé občánky